Byt Seeleyho Bootha, večer
Byl tolik rád, že už je po případu a Addams sedí. Měl z toho chlapa špatný pocit, teda spíš takový zvláštní.. Nenáviděl ho, a kdyby nepracoval pro F.B.I., už by ho dávno zastřelil. Ten chlap chtěl zabít Kůstku, jeho Kůstku.. Nedokázal si ani představit, co by nastalo, kdyby ho nechytil. Kdyby se mu to podařilo. Ne, na to nemohl myslet.. Celou cestu do svého bytu takhle přemýšlel a teprve když dorazil ke dveřím, vzpomněl si na Hannah. Těšil se na ni, ale teď by byl nejradši s Kůstkou. Otevřel dveře bytu.
"Ahoj miláčku," Hannah se mu vrhla kolem krku, slušelo jí to ještě víc, než když odjížděla.
"Hannah," políbil ji," Stýskalo se mi, moc."
"Mě taky," usmála se. "Ale teď už nikam nepojedu,tak neboj." Začala ho zase líbat. Byla tak úžasná, miloval ji, ale...nebyla to Brennanová.
Jeffersonův institut, kancelář Temperance Brennanové
Neměla nic na práci a to ji užíralo. Zítra měli přivézt nějakou kostru, která pravděpodobně patřila nějakému starověkému vojákovi. Docela se těšila, konečně něco staršího.. žádná vražda a vyšetřování, ale zároveň jí to chybělo.. Sedla si k notebooku a otevřela soubor se svojí rozepsanou knihou, na kterou se podívala naposledy před tím případem a na chvíli se zamyslela. Věděla, že je to jedinná možnost, jak dostat to všechno z hlavy.. A začít psát novou knihu. Stiskla tlačítko Delete a kniha, kterou psala už asi měsíc byla pryč. Stejně to nemělo cenu, a tohle přece nemohla vydat. Kdyby si to přečetl Booth... Už zase na něj myslela. Nepomohlo to, ani náhodou. Jen se jí v hlavě zase začaly honit vzpomínky na den, kdy se poprvé potkali. Měla zrovna přednášku o metodách odstranění tkáně.
"Metody, které zachovají kost v dokonalém stavu vyžadují trpělivost... Prvním krokem je použití tradičních chirurgických nástrojů, a to s velkou opatrností, aby skalpel nebo kleště nikdy nepřišly do styku s kostí.."
A pak ho uviděla. Jen tak tam stál a zíral na ni. Nevěděla sice, kdo je, ale poznala, že se s antropologií setkal poprvé, i když si nebyla jistá, jestli je překvapený tím, co říká a nebo jí. Jak se na něj dívala, najednou měla zvláštní pocit a rozbušilo se jí srdce.. Nikdy na přednáškách neměla trému, ale najednou jakoby se v ní něco zlomilo.. připadala si divně.
"Nějaké otázky?" zeptala se publika, chtěla co nejdřív vypadnout.
K velkému překvapení se přihlásil on.. "Měl bych jednu otázku. Připadá mi, že odstraněním tkáně ničíte důkazy, ne?"
Ptal se na práci, naštěstí. "Naopak, odhaluji důkazy."
Vyptával se ještě na pár věcí, a jí zase zajímalo, kdo je. "Vy tady studujete?"
"Ne. Jsem zvláštní agent F.B.I.,Seeley Booth," představil se.
"Doktorka Temperance Brennanová z Jeffersonova institutu," podala mu ruku.
Pořád se na ni díval těma očima a usmíval se a ona nechápala co se s ní děje. A pak se zeptal: "Věříte na osud?"
Zaskočilo jí to. Co si o sobě sakra myslí? "Samozřejmě, že ne. Je to směšné," odpověděla.
Vrátila se do současnosti. Ano, je to směšné, pomyslela si a vrátila se k nové knize.
"Tempe?" ozvalo se za ní. Byla to Angela.. "No, tady jsi," oddychla si.
"Co se děje?" nechápala Tempe.
"Ále nic, jen jsem chtěla vědět, jestli tu ještě jsi.. Poslyš, měla bys jít domů."
"Proč?"
"Je pozdě, jsi unavená z případu.. navíc, nechápu, co tu chceš dělat, ty ostatky přivezou až zítra."
"Angelo, já jsem v pořádku. A domů půjdu, jen co tohle dopíšu," pousmála se.
"Ty už zase píšeš? A jaktože jsi mi to nedala přečíst? Jsem přece tvoje kamarádka!" rozčilovala se.
"Ale no tak, klid. Dneska jsem začala. Až to dopíšu, budeš první, kdo si to smí přečíst, slibuju."
"Jupííí!" vyjekla Angela radostí. "Děkuju, zlatíčko.. Tak já nebudu rušit, jdu domů."
"Jasně, měj se." Dala se do psaní knihy. Všechno se vrátilo do normálu, stejné jako bylo před případem.. Nikdo však netušil, že tomu všemu není konec, něco se chystá..
Líbí se mi , jak si do příběhu zahrnula tu vzpomínku :-) Bylo příjemné si vybavit ten díl..Moc pěkně napsané :)