Dojeli až k jejímu domu. Booth vystoupil z auta a pomohl jí. Přece jenom jí nebylo ještě moc dobře, po tak otřesném zážitku, ale byla dost silná na to, aby to nedávala najevo.
Mlčky odemkla dveře a bez jakékoliv otázky ho pustila dovnitř. Sama vstoupila až po něm a žaludek se jí převrátil vzhůru. Tady se to stalo..
Booth si všiml, jak tam stojí, neschopná pohybu. Došel zpátky k ní, objal ji okolo pasu a zašeptal: "To bude dobrý, jsem s tebou."
Usmála se a podívala se mu do očí. "Není se čeho bát," prohlásila tvrdě, odtáhla se a pozvala ho dál.
"Dáš si něco?.. Víno? Kafe? Džus?" zeptala se, aby prolomila ticho.
"Jo, skleničku bych si dal. Ale udělám to já."
"Ne, je to můj byt a.. jsem dostatečně schopná abych.." začala.
"Když myslíš.., jen jsem ti chtěl pomoct."
"Já vím..,ale nepotřebuju pomoc, jsem úplně v pohodě,.. ale díky."
Za chvíli byla zpátky se dvěma skleničkami a lahví červeného vína.
"Kůstko, nic ve zlém, ale měla by ses vyspat, vypadáš fakt hrozně.." začal Booth.
"To je to tak vidět?" divila se.
"Nechci tě zklamat, ale je. Jsi dokonale krásná, ale tohle ti fakt nesluší," usmál se.
"Děkuju, ale hlavně to prosím tě neříkej před Hannah,"
"Myslím, že by souhlasila."
"Radím ti, ať to neděláš. Jak se vůbec má?" ani nevěděla, proč to říká, chtěla jen vědět, jak to teď mezi nimi je..
"Jo, má se fajn. Volal jsem ji, že tě unesli, tak snad to pochopí."
"Měl bys jít domů, jistě na tebe čeká" nakázala mu.
"Nemůžu tě tu nechat.." začal.
"Ale prosímtě. Jsem dospělá, vystačím si sama a navíc.. za chvíli půjdu spát, jak jsi mi poradil." usmála se.
"Ale stejně.."
"Dost už!" přerušila ho.
"No tak dobře, půjdu.. ale kdyby něco, volej, jasný?"
"Jo," přikývla. Pak si na něco vzpomněla.. "Boothe?"
"No?"
"Jsi v pohodě?"
"Jo jsem, neměl bych být?"
"Ne, já... že jenom... zabil jsi člověka a.." snažila se vysvětlit.
"Ne, psychologa opravdu nepotřebuju. Není to jako jindy, tentokrát se mi ulevilo, že je takový hajzl mrtvý.. že ti už nemůže ublížit, ani nikomu jinému," podíval se na ni a ona už měla zase sto chutí se na něj vrhnout a políbit ho...
"Jasně, to já taky," vykoktala a podívala se do země.
"Uvidíme se zítra, pořádně se vyspi a dávej na sebe pozor," začal se svým obvyklým kázáním.
"Ty taky," dodala jenom a usmála se.
Zabouhly se za ním dveře a ona zase zůstala sama. Povzdechla si. Měla by zavolat alespoň tátovi, ale neměla sílu vykládat mu, co se stalo... Byla unavená a přitom se jí nechtělo spát. Lehla si na postel, ještě v tom oblečení, které jí přinesla Angela do nemocnice. Za chvíli usnula.
Objevila se v nějakém obrovském skladišti, všude byly samé regály. Strop byl tak vysoko, že na něj skoro nedohlédla. Jedinná cesta vedla dopředu a dozadu, všude byly vidět jen regály s krabicemi. Náhle se za ní ozvaly kroky.. prudce se otočila. Stál tam. Richard Hunt s pistolí v ruce. "Tentokrát mi neutečeš, ty děvko!" zařval a vydal se za ní. Utíkala, co nejrychleji mohla, ale on byl rychlejší. Věděla, že ji jednou dohoní... A najednou zakopla o jakousi krabici s léky a upadla na zem.. Silné paže ji zezadu chytily a k hlavě jí přiložil zbraň.. "NEEEE!!"...
Probudila se a leknutím vyskočila z postele. "Byl to jen sen. Byl to jen sen, jen sen..," opakovala si v duchu. Náhle si uvědomila, co jí vzbudilo. Zvonek. Podívala se na budík.. 23:46, kdo může v tuhle dobu něco chtít?
Potichu došla ke dveřím a pomalu otevřela.. Byl to Booth.
"Panebože, co tady děláš?" vyhrkla a zároveň se jí ulevilo, že to není někdo cizí..
"Já.. musel jsem tě vidět.. vědět, že jsi v pořádku," podíval se na ni.
"Pojď dál," zašeptala a zabouhla za ním dveře. Pak začala.. "Tys nebyl doma s Hannah?"
"Ale byl. Hannah je v pořádku, měli jsme krásný večer, ale.. nemohl jsem spát, musel jsem tě vidět."
"Promiň," podívala se mu do očí. "Říkala jsem ti, že si o mně nemáš dělat starosti."
"Já vím, ale.." nenapadal ho jedinný důvod, proč se uprostřed noci sebral a jel za ní.
Začali se k sobě nebezpečně přibližovat. Oba si uvědomovali to, co cítí, ale věděli, že to nejde.. Ale bylo už příliš pozdě, nedokázali se ovládat. Vrhla se mu kolem krku a začala ho líbat. Booth jí polibky oplácel. Zapomněl na povinnosti, zapomněl na Hannah, kterou sice miloval, ale nic takového k ní nikdy necítil... Nahmatal knoflíky na její košili a začal je rozepínat.. "Tohle...bysme...neměli.." dostala ze sebe mezi polibky, ale nepřestala. Zradil ji vlastní rozum. "Já vím...," zašeptal Booth, když z něj strhla svetr i košili, ale nepřestával ji líbat.. Pomalu postupovali do ložnice... Oba věděli moc dobře, že je nemožné, aby byli spolu. Ale přesto ani jeden nedokázal přestat...
_____________________________________________________
[... Další díl snad tento týden ;)..]
sharya | 18. července 2011 v 20:09 | 
nádherné!! dokonalé, úžasné!! miluji tento konec! konečně to udělali :)) napsala jsi to nádherně...jsem zvědavá, jak to bude mezi nimi dále a jsem ráda, že ten, kdo zazvonil uprostřed noci byl Booth a ne nikdo jiný :))