O pár dní později, Jeffersonův institut
"Camillo, jste tu?" vstoupila do kanceláře
"Ááá, doktorko Brennanová! Ráda vás vidím," usmála se Cam. Poslední dobou jí dalo nejvíc práce shánět na rok náhradní antropoložku za Kůstku.
"Tak už někoho máte?" zeptala se zvědavě Brennanová.
"No, pár se jich přihlásilo, nejvíc se mi líbí tahle," otočila monitor, na kterém se ukázala fotka ženy asi tak stejně staré jako Bren, ale poněkud jiného vzhledu. A navíc blondýnka.
"Camillo, domluvily jsme se, že nebudete vybírat podle vzhledu!"
"Chtěla jste přece, aby se Boothovi líbila, ne?" popichovala ji Cam. Na ty její žertíky neměla náladu.. Copak nechápe, jak se asi cítí? Ne. Nikomu to neřekla.
"Musíte si jí vyzkoušet, Camillo," dodala.
"Hele, já jsem šéfka, pokud si pamatuju. A vůbec bych vás nemusela pustit.." začala Cam. "Ale dobře, přezkouším ji," mrkla na ni. "A kdy přesně odlétáte?"
"Zítra v 6 hodin."
"Tak vám přeju příjemnou cestu. Užijte si to tam, a budete mi tu chybět."
"Je to jen rok," pokusila se o úsměv. "A vy to tu beze mě zvládnete."
Rozloučila se s Camillou a jela domů..
Byt Temperance Brennanové, 20:05
Seděla na posteli a přemýšlela o všem, co se stalo za poslední dva měsíce. Nikdy by nevěřila, že se za tak krátkou dobu může stát tolik věcí, které vám obrátí živit naruby. Případ. Únos. Pokus o vraždu. Richard Hunt. Uprchlý bodyguard. Hannah. Ona a Booth. Nemohla na to nemyslet. Pořád dokola se jí to přehrávalo v hlavě a nutilo jí to přemýšlet, jestli to, co dělá je správné.
Pomyslela si, že by měla jít spát, protože ve 4 hodiny už měla vyrážet na letiště. A Booth? Nevěděla, jestli ho ještě uvidí. Loučili se poslední dobou pořád, ale pořád měla takový pocit.. chtěla ho ještě vidět.. jako kdyby si někde, v nejodlehlejší části mozku přála, aby ji zadržel, přinutil zůstat doma .. s ním .. Ale věděla, že on to neudělá. Všechno se mění. S Angelou se měla sejít na letišti, k čemuž jí donutila hlavně Angie, ale byla za to ráda.
Ani nevěděla, jestli se jí podařilo na chvíli usnout, nebo jen na nic nemyslet.. Probral ji zvonek. Otočila se na druhou stranu a hlavu přikryla peřinou. Podruhé. Potřetí. Podívala se na budík - 2:45. Co se sakra děje? Pomalu se vysoukala z postele a došla ke dveřím. Ani si neuvědomila, že má na sobě noční košili a je rozcuchaná a otevřela. Byl to Booth. Tohle jí podezřele připomínalo "tu noc"...
"Co tady děláš?" vyhrkla překvapením místo pozdravu.
"Chtěl jsem se jen rozloučit a odvézt tě na letiště, teda jestli chceš," pokrčil rameny.
"Já.. nemusel jsi kvůli mě vstávat takhle brzo, budeš unavený.. A já mám objednaný taxík."
"Tak dobře. Pozveš mě aspoň dál?"
"Jo, jasně.. a ten taxík můžu ještě zrušit, jestli chceš.. " podívala se mu do očí.
"Vážně?" zeptal se, ale to už byla v ložnici. "Počkej tu, jen se musím převléknout," zamumlala.
Sedl si na gauč a čekal. Za chvíli vešla do místnosti. Podíval se na ni a najednou si to uvědomil.. Tenkrát, když potkal Hannah, pro něj byla všechno. Všechno, co kdy chtěl, byla milá, krásná, chytrá.. a milovala ho. On ji taky. Dokázala mu pomoct ve chvíli, kdy si myslel, že už nikdy nedokáže být šťastný. Ne, bez NÍ.. S Hannah na tu celou záležitost dokázal tak nějak zapomenout, a když se vrátil z Afganistánu, vrátilo se všechno do normálu. Nebo ne? Nebýt toho pitomého případu, nejspíš by se to nevrátilo.. Nikdy. Požádal by Hannah o ruku, a možná by už byli svoji. Jenže teď je to zpátky. Ta zatracená chemie mezi ním a Brennanovou. Nebo to nebyla jen chemie? ... Ať to bylo, co to bylo, je to zpátky. A on musí znovu zapomenout, znovu to zastrčit někam, do nejodlehlejší části mozku a čekat až do úplně zmizí. Ale je to vůbec možné? Vzpomněl si na tu noc ... vzpomněl si, jak ho líbala ... Jak je úžasná a dokonalá. Ano, musí zapomenout.
Mezitím, co přemýšlel připravila kafe. Ani se ho neptala, ale dokázala přesně odhadnout, co teď potřebuje.
"Díky, Kůstko" zamumlal a napil se.
Chvíli tam tak seděli, občas jeden z nich promluvil a za chvíli byl čas jít ..
"Boothe, polož ten kufr, já to zvládnu!" protestovala.
"Ne, já to vezmu.. od toho jsem tady."
"Tak dobře, díky," jindy by měla námitky, ale nechtěla se s ním hádat. Dnes ne.
Když byly všechny její věci v autě, sešli dolů oni dva. Nastoupili do Boothova auta, tentokrát neprotestovala ani proti tomu, kdo bude řídit ... Skoro celou cestu mlčeli a byli ponoření ve vlastních myšlenkách. Po hodině jízdy konečně dorazili na letiště. Jako první do haly vstoupil Booth s kufrem a hned za ním Kůstka, která očima hledala Angelu.
"Áááá, zlatíčko! Tady jsi!" ozvalo se po chvíli za ní. Byla to Ange s Hodginsem za zády.
"Angie!" objala ji Tempe. Jen co se Angela odtáhla, všimla si Bootha. "Ahoj Boothe," zněla překvapeně. "Nečekala jsem, že tu budeš."
Booth se tázavě podíval na Kůstku .. Řekla Angele, kvůli čemu doopravdy odjíždí?
Angela si odkašlala. "Myslela jsem to jako, že jsem nečekala, že přijedeš s Temperance."
"Jen jsem Kůstku odvezl na letiště," řekl jí Booth pravdu.
"Ááha! Ale spal jsi u Tempy, ne?"
"Ne, přijel jsem pro ni ráno.." Angela mu už vážně začínala lézt na nervy.
"Jak jsi dokázal... vstát tak brzo?" potlačila zívnutí.
"Jsem zvyklý."
"Ale já taky a ..."
"Ty jsi těhotná Angelo," přerušil ji.
Už chtěla něco namítnout, ale naštěstí ji přerušilo letištní hlášení, že cestující, kteří letí do Káhiry mají jít odbavovat zavazadla. Nastal čas loučení.
Jako první ji objala Angela. Viděla slzy v jejich očích. "Bude se mi stýskat," zašeptala.
"Mě taky, Angie. Musíš mi zavolat, a taky až se narodí to malé."
"Jistě, jistě.. je mi líto, že u toho nemůžeš být."
"Mě taky, hrozně moc, Angie.. Ale tak aspoň mi pošleš fotku."
"Jasnýý," usmála se Angela. "Dávej na sebe pozor, zlato."
"Já nemám před porodem, Angie .. Ty taky .. už musím." Angela přikývla.
Místo toho ji objal Hodgins. Poplácala ho po zádech. "Bude tu bez tebe nuda."
"Rok to vydržíš," usmála se. "Dávej pozor na Angelu."
"Nééé, to mu neříkej!" ozvala se Angie. "I takhle mě hlídá na každým kroku!"
Další hlášení.
"Kůstko .." začal Booth. "Pojď sem," chytil ji za ruku a odtáhl od ostatních. Viděla, jak Angela udělala krok za nimi, ale Hodgins ji zadržel a zašeptal něco, co neslyšela. Angela se zatvářila zklamaně, ale poslechla ho a jen na ně zírala, dokud jí nezmizeli z dohledu.
Booth zastavil a stoupl si naproti ní. Ona to už nevydržela a vrhla se mu do náruče. Pevně ji k sobě tiskl a hladil ji po zádech. Nezmohla se na jedinné slovo, tolik mu toho chtěla říct a najednou jí nenapadalo vůbec nic. Pak promluvil Booth. "Kůstko ... teď a tady mi musíš něco slíbit. Za rok se sejdeme oba, živí, šťastní a zdraví. Budeš na sebe dávat pozor jako nikdy, budeš prostě někdo jiný. Jen antropoložka, nic víc tě nesmí zajímat ... slib mi, že .." nenapadalo ho, co dál.
"Slibuju," zašeptala. "Ty na sebe taky dávej pozor, prosím."
"Jasně, že budu," pousmál se.
"Už bych měla jít," zašeptala.
"Já vím, já vím..."
Odtáhla se a naposledy se podívala do těch jeho krásných hnědých očí ... "Sbohem, Kůstko."
"Sbohem, Boothe." Otočila se k němu zády a vydala se k odbavovacímu pultu. Ještě naposledy se ohlédla, naposledy ... ode dneška za rok ho znovu uvidí ...
Když po chvíli seděla v letadle, hlavou se jí honily zase ty samé myšlenky. Je to správné? Nikdy svých rozhodnutí nelitovala, dokud se neobjevil on. Tentokrát se nepřemohla, vytryskly jí slzy a pomalu stékaly po tváři ... "Pryč s minulostí!" pomyslela si a slzy setřela. Musí se zase chovat jako opravdová vědkyně. Letadlo se vzneslo do vzduchu.
sharya | 
ona odletěla :(( rok bez ní? snad se vrátí za rok a všichni budou zdraví a šťastní :))