Kapitola 01; První den ve škole

12. září 2012 v 17:46 | Anny |  The Secret of Darkness

AUTP: Chtěla jsem napsat úvodní článek, ale jaksi mě nenapadalo, co tam dát, aby vám to neprozradilo až příliš z děje povídky. Tak tu je už první díl. Ale přece jenom vám tu napíšu, pár základních faktů, o kterých byste měli vědět.
1) Povídka se odehrává v budoucnosti, Christine Brennanové je 7 let.
2) Temperance s Christine bydlí v Charlotte. Proč zrovna tam, to nevím ani já, možná inspirace, protože teď jsem četla hodně knížky od Kathy. :D A prostě jsem potřebovala nějaké místo mimo DC. Žádný skrytý význam v tom nehledejte. Jak se tam dostaly a proč, se dozvíte, až to zjistí Christine, která zatím nemá ani tušení. V Charlotte se narodila i vyrostla.
3) Tým z Jeffersonu se nerozpadl, spolupracují dál i bez Brenn. A Booth... no, k tomu se dostaneme. ;)
4) Nesouvisí to s žádným případem v seriálu, je to prostě moje fanfiction.
5) Ano, chtěla jsem co nejoriginálnější povídku ;D Tak.. snad se vám bude líbit a budu mít náladu psát dál.

***
Byla noc. Stála na místě, které tak dobře znala, ale přesto jí to tu dnes připadalo cizí. Bylo to jiné. Všude ta tma a ticho. Nikde ani človíčka. Napadlo ji, že by měla jít dál... ale po prvním kroku vpřed se zastavila. Co když tam najde to, čeho se tolik bojí? Tedy spíš nenajde?Byla zmatená ze svých vlastních pocitů a bála se.. čeho? Toho, co ji čeká uvnitř nebo vlastního strachu?Ta touha ji tolik ničila... Prudce se otočila a chtěla se vrátit domů, ale cesta za ní zmizela v temnotě. Celou budovu pohltila černá tma... Najednou ucítila na rameni něčí dotyk. Věděla kdo to je, aniž by se otočila a podívala se mu do očí, což bylo v té neproniknuté tmě stejně nereálné. Při jeho dotyku se zachvěla, najednou z ní všechen strach pomalu mizel a zrychleně dýchala vzrušením. Dokázala to. Objala ho, zabořila hlavu do jeho saka a pevně se k němu tiskla, konečně se cítila v bezpečí, chráněná, šťastná. Vzápětí jí ale úsměv ztuhl na tváři. Ze tmy se ozvaly výstřely, ďábelský smích a.. a ještě něco. Křik dítěte, které volalo o pomoc. Hlasem, který moc dobře znala. Otočila se a uviděla muže, který jí naháněl hrůzu víc než kdokoli jiný. Vystupoval jako hrozivý obraz z neproniknutelné tmy. A mířil zbraň na jejich dceru. Jejich dítě… "Neeeeeeeeeeee!"

Charlotte, Severní Karolína; 1.září 2019, 6:03

Probudila se z dalšího ze strašných snů. Vůbec nechápala proč, ale trápily ji už delší dobu. Povzdechla si. Byl to jen sen, výplod její fantazie. A vždy jenom bude, sny přece nejsou reálné.
Náhle si uvědomila, co je dnes za den. 1. září. Christine měla jít poprvé do školy. Neuvěřitelné, jak to uteklo. Hlavou jí problesklo několik vzpomínek z Christinina dětství. Brzy to bude sedm let. Sedm let od té chvíle, od toho zatraceného případu, od jediné věci, kterou si ve svém životě nedokázala logicky vysvětlit a proto ji radši zbaběle zastrčila do šuplíku v jejím stole a rozhodla se ho nikdy neotevřít; příliš se bála. Ne o sebe, ale o své blízké, pokud ještě vůbec nějaké měla. A hlavně o Christine.
Přinutila se vstát a došla do dceřina pokojíčku.
Christine seděla na posteli a prohlížela si knížku "Anatomie živočichů", kterou dostala k minulým narozeninám. Podle toho, že už asi pět minut, co ji pozorovala, ani jednou neotočila stránku a zírala na fotografii delfína skákavého, usoudila, že spíše přemýšlí. Pak si všimla přívěsku na stolku vedle Christininy postele... a pochopila.
"Dobré ráno, Christine," dělala, že nic podezřelého nevidí a usmála se na dceru.
Christine sebou škubla a natáhla ruku po přívěsku, který chtěla schovat. "Ahoj mami."
Temperance k ní došla, sedla si na postel a chytila za ruku, ve které svírala přívěsek ve tvaru delfína. "Víš, že jsem ti říkala, že nemáš hrabat v mých věcech..." Zároveň si uvědomila, že Christine na to má vlastně právo.
"Ale já jsem nechtěla, nezlob se.." bránila se holčička. "Když ten delfín.. Našla jsem ho v encyklopedii, podívej." Ukazovala jí již zmíněnou fotku.
"Já vím, je krásný," usmála se. "Už se nezlobím, ale příště to nedělej, ano?"
Christine přikývla a zadívala se znovu na obrázek. "Odkud ho máš?" zeptala se náhle a ukázala na přívěšek.
"Od..." snažila se najít správná slova. "To je jedno, stejně… ho neznáš," zašeptala, zavřela oči a zaťala ruce v pěst.
Christine si toho všimla, ale nic nedávala najevo. Tvářila se zklamaně, jako po každém, byť nepatrném pokusu zjistit něco víc o minulosti.
"Zlato, měla by ses jít obléknout. Přece nechceš hned první den přijít pozdě do školy?" připomněla Temperance, když se probrala z šoku vyvolaným dceřinou otázkou.
Jakmile Christine slyšela o škole, hned se jí na tváři vykouzlil úsměv. Těšila se už celé týdny. "Jasně, mami, už jdu," vyskočila s radostí z postele. Tempe se zadívala na přívěsek, který stále svírala v dlani a přišly vzpomínky, kterých se sedm let usilovně snažila zbavit... Tenkrát se událo tolik logicky nevysvětlitelných náhod, že tomu po tak dlouhé době už ani nemohla uvěřit. Obvykle by se sháněla po nějakém důkazu, který by naznačoval, že se to doopravdy stalo, že se jí to jen nezdálo, ale už tenkrát si uvědomila, že ho měla dávno před sebou. A stále má. Christine. Ano, bylo to její dítě, které ji poprvé přimělo uvažovat nelogicky.

Z náhlého nutkání něco dělat, došla do kuchyně, aby připravila snídani.
"Už jsem hotová!" zavolala Christine a přiběhla k ní do kuchyně v krátké sukýnce a košili, kterou si připravila pro tento vyjimečný den.
"Sluší ti to. Ale teď si dáme snídaní, ano?"
"Dobře," sedla si ke stolu a až s nezvykle podezřelým zájmem pozorovala toustovač.
"Mami?" zeptala se po chvíli.
"Ano, Christine?"
"Řekni mi ještě něco o škole," zaprosila. "Mají tam takovou laboratoř, jako je u tebe v práci?"
"Nějakou určitě, ale musíš si počkat, až budeš starší." Vzpomněla si, jak si před pár týdny Lily vzala dovolenou, a tak neměla jinou možnost než vzít Christine do institutu, ve kterém momentálně pracovala. Christine byla unešená z každé maličkosti, málem ji nedostala domů.
"Ach jo," vzdychla.
"Určitě se jednou dočkáš. Zatím se budete učit čtení, psaní a základní matematiku."
"Ale to už přece umím," konstatovala Christine.
"Nikomu neuškodí, když si to zopakuješ," podívala se na ni a hned poté na hodinky. "Měly bychom už jít."
Christine nadšeně vyskočila od stolu a za pár vteřin stála u vchodových dveří s taškou na zádech.

***
Charlotte Elementary School, 7:45

Pomalu vstoupila do třídy a rozhlížela se kolem sebe. Užívala si ten pocit být starší, být konečně školačkou. Vždy záviděla dětem, které už chodí do školy. Teď byla šťastná, i když si musela přiznat, že má trochu strach.
Ve třídě už se nashromáždilo několik prvňáčků. Po chvilce přemýšlení postoupila dál a šla až dopředu, k tabuli. Nejdříve si všechno pozorně prohlédla a potom se posadila do druhé lavice vpravo od okna, která byla ještě prázdná. Nebyla zaskočená tím, že nikoho z dětí neznala, naopak jí to vůbec nevadilo. Byla ráda, že má celou lavici sama pro sebe.
Zazvonilo. Poprvé v jejím životě to slyšela. Chlapci, kteří seděli za ní se začali něčemu hlasitě smát. Co je to napadá, vždyť za chvíli přijde učitelka, pomyslela si, ale nic neřekla. Po vteřině však před ní přistála tužka. Otočila se na kluky.
"Dej mi ji, ta je moje!" natahoval se větší z nich po tužce.
"Nedám, dokud mi neřekneš, proč to děláš," narovnala se a zatvářila se přísně.
Druhý kluk se začal smát. "Myslel si, že ta tužka doletí až k tabuli," vyprskl smíchy.
Škodolibě se usmála. "Víš, že tužky létat nemohou. Je to z fyzického hlediska nemožné."
"A to jako proč?" teď už se k nim přidala i holčička sedící vlevo, která se tomu celou dobu hihňala.
"Protože na všechna tělesa na Zemi působí gravitační síla, podle Newtonova gravitačního zákona jsou přitahována…"
Přerušil ji. "Odkud to proboha víš?"
"Newtonovy gravitační zákony zná přece každý."
"Ptal jsem se, kdo ti nakukal tuhle blbost?"
"Fyzika není blbost."
"Jak se vlastně jmenuješ?" pokusil se o změnu tématu, než aby se s ní hádal.
"Do toho ti nic není!" otočila se.
"Ale no tak, já jsem to tak nemyslel…" to už se smáli všichni kolem.
"Nic si z nich nedělej," zašeptala dívka, která seděla před ní. "Už od školky se takhle chovají ke každému."
V tu chvíli do třídy vstoupila učitelka. "Takže, milé děti, vítám vás první den ve škole," rozhlédla se po třídě a pokračovala, "jistě jste se všichni nemohli dočkat tohoto slavného dne, ode dneška pro vás začíná všechno. Především dlouhé období studia a povinností. Takové, že někteří z vás toho za pár let už budou mít dost," zasmála se. "My se budeme snažit vám vyjít vstříc, udělat vám školu co nejzábavnější, a také vám umožnit najít si nové kamarády, se kterými se určitě nudit nebudete. Důležité je však dodržování pravidel, kterými se musíme řídit, abychom mohli spolu nějak vyjít. Na úvod bych vás proto ráda seznámila se základními předpisy školního řádu. Vím, že to je nudné, ale o to více důležitější. Až skončím, přijde na řadu váš první úkol."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karamelka Karamelka | Web | 12. září 2012 v 20:00 | Reagovat

to je kouzelné :)) jsem teda zvědavá, proč není s nimi Booth,a co se vlastně stalo :)) moc se mi to líbí a těším se na pokračování :))

2 ♥PawlušQa♥ ♥PawlušQa♥ | E-mail | Web | 13. září 2012 v 16:00 | Reagovat

superní :-) moc se na to těším :-)

3 Domí Domí | 14. září 2012 v 17:27 | Reagovat

Bombové!!! :)

4 Karamelka Karamelka | Web | 15. září 2012 v 11:06 | Reagovat

Ahojky, již jsem zveřejnila tvé Drabble a vyjádřila se k němu :))

5 ℳichelle❧ ℳichelle❧ | Web | 17. září 2012 v 10:32 | Reagovat

moc se ti povedla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama